Městys Hořice na Šumavě
Hořice na Šumavě se řadí mezi nejstarší sídla na Českokrumlovsku.
První písemná zmínka pochází z roku 1272.
Podrobnější historie městyse
První písemná zmínka je z roku 1272, kdy Hořice s nejbližším okolím byly usedlostí, která patřila pánům z Kosovy Hory. Dalšími majiteli byli Záviš z Falkenštejna a poté Vítek z Krumlova.
V roce 1290 král Václav II. potvrdil prodej Hořic cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě. V roce 1375 byly Hořice povýšeny na městečko s rychtářem, konšely a vlastní soudní pravomocí.
Dochovaná pergamenová listina z roku 1549 vyšebrodského opata Pavla uděluje Hořicím právo městyse.
Obsah stránky
Vznik tradice pašijových her
Tradice pašijových her sahá až do 13. století a je úzce spjata s těžkými životními podmínkami prostého lidu.
Pašijové hry ve středověkých souvislostech
Náboženství se stávalo východiskem z utrpení. Prostý lid spojoval své
strasti s utrpením Krista a věřil v naději na vzkříšení a lepší časy.
Dobro a zlo se zobrazovalo v lidových hrách s náboženským obsahem,
které vždy odrážely dobu svého vzniku.
Tato aktivita však během 17. století vlivem neustálých válek postupně
pohasla.
Zrození tradice
Rok 1816 – první hořické pašije
První písemné doložení hořických pašijových her se datuje k roku 1816. Autorem byl hořický tkadlec a sběratel Paul Gröllhesl.
Vznik textu a první uvedení
První písemné doložení Hořických pašijových her se datuje k roku 1816. Vznik tradice Hořických pašijových her vychází z duchovního cítění prostého lidu Hořic. Jejich autorem byl hořický tkadlec a sběratel Paul Gröllhesl, který se inspiroval známou předlohou německého kapucína Martina (Linia) z Kochemu (1634 – 1712). Za pomoci faráře sepsal text pro pašijové hry s názvem: „Utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista – truchlohra o pěti jednáních s předehrou“ a tím fakticky založil novou tradici hořických pašijí. Hru nacvičil a ještě v témž roce sehrál spolu s dalšími hořickými měšťany.
V letech 1816 – 1840 se hrávalo o postních nedělích a velikonočních svátcích v sálech místních hospod a bez kostýmů. Později v 80. letech 19. století hrál pašijová představení místní ochotnický spolek a herci již hráli v kostýmech. Tradice her a jejich stoupající úroveň přispěly k tomu, že pověst o nich pronikla daleko za hranice a stala se podnětem k organizování Pašijí po celé Evropě, Rakouskem počínaje a Španělskem konče.
Rozkvět
Později v 80. letech 19. století hrál pašijová představení místní ochotnický spolek a herci již hráli v kostýmech. Tradice her a jejich stoupající úroveň přispěly k tomu, že pověst o nich pronikla daleko za hranice a stala se podnětem k organizování Pašijí po celé Evropě, Rakouskem počínaje a Španělskem konče.
Zlatá éra – rok 1893
Zásluhou profesora Josefa Johanna Ammanna se z hořických pašijí stává výpravné velkolepé divadlo evropského významu.
Vznik velkého pašijového divadla
Z těchto skromných počátků pak vzešly zásluhou českokrumlovského profesora Josefa Johanna Ammanna výpravné velkolepé Pašijové hry, které byly rok poté upraveny proboštem Landsteinerem.
Původní Gröllheslův text profesor Ammann přepracoval a vzhledem k tomu, že pocházel z Tyrol, čerpal inspiraci z tehdejších pašijových her v Oberammergau a Brixleggu. Pro svůj záměr získal podporu hořických občanů a také německého spolku Deutscher Böhmerwaldbund, který podporoval rozvoj společenského, hospodářského a kulturního života německy mluvících obyvatel šumavského regionu.
Za významného přispění spolku a s pomocí místních občanů byla postavena divadelní budova o kapacitě 1 500 míst a hned rok poté rozšířena na 2 000 míst pro diváky. Na jejím jevišti účinkovalo na 300 osob. Premiéra velkého pašijového představení byla 25. června 1893. Ještě v témž roce zde Hořické pašije zhlédlo na 40 000 diváků.
Hudba a výpravnost
Hudební složku pašijového představení zajišťovala v začátcích divadla také hornická kapela ze schwarzenberských knížecích dolů v nynější Černé v Pošumaví. Avšak v roce 1912 se kapela již nemohla hořických pašijí účastnit, neboť, jak uvedl ředitel knížecích tuhových dolů, nebylo ze stávajících horníků možné zajistit potřebně velký a kvalitní ansámbl.
Tehdy se Josef Taschek, ředitel spolku Deutscher Böhmerwaldbund, obrátil na krumlovského vévodu Adolfa Josefa ze Schwarzenbergu s žádostí na vyslání granátníků Vévodské tělesné stráže k pašijovému divadlu do Hořic na Šumavě. Vyřízení žádosti se ujal dědičný princ Jan Nepomuk II. a gardová kapela byla dle rozkazu zapojena do Hořických pašijových her ještě v sezóně 1912. Kapela schwarzenberských granátníků měla pro pašijové hry velký přínos, neboť byla považována za jeden z nejvyhlášenějším ansámblů v celém regionu.
Pašijové hry se staly pověstnými po širokém okolí a tak není divu, že v té době navštívili hry významní činitelé, například císařská rodina, kníže Schwarzenberg, vysocí církevní hodnostáři. Na rozdíl od jiných pašijových míst, kde se většinou hrává s několikaletou pauzou, se v Hořicích hrávalo častěji. Jen po dobu 1. a 2. světové války byly hry přerušeny. V roce 1936 se pašijové hry hrály naposledy. V období 2. světové války sloužilo divadlo jako skladiště vojenské výzbroje.
Přerušení
Pašijové hry se hrály až do roku 1936. Během válek byla tradice přerušena.
2. Světová válka a zánik divadla
Po skončení války se nově dosídlení obyvatelé Hořic rozhodli tradici pašijových her obnovit. Podnětem obnovy pašijových her se stala výzva Jaroslava Tomáše Vetešníka.
Byly provedeny opravy budovy a pod vedením hořického občana Jaroslava Tomáše Vetešníka a kájovského faráře Jana Václava Straky začali spolu s hořickými obyvateli nacvičovat hru s českým překladem Landsteinerova textu.
Již v roce 1947 se v divadle konají první česky hrané Pašijové hry s redukovaným obsahem. V následujícím roce se hrají podruhé, tentokrát již celé. Uvedení her v této době, vlastně poprvé česky, bylo symbolem nástupu české řeči a obyvatel do kraje.
Únor 1948
Po Únoru 1948 již nebyl zájem státních a stranických představitelů, aby se hra s náboženskou tématikou nadále uváděla.
Hrát se nesmělo a objekt divadla byl využíván jako ovčín, později devastován a v konečné fázi byl demolován stejně jako i objekt nedalekého kostelíka.
Tradice pašijí byla odsouzena k zapomenutí a jen občas bylo nenápadně zmíněno, že se tu pašije hrávaly a že byly i několikrát zfilmovány. O tato připomenutí se zasloužil zejména místní kronikář p. Šimeček.
Novodobé pašije
Po roce 1989 se objevila silná snaha navázat na přerušenou tradici. V Hořicích vzniká znovu soubor, text, hudba i nové zázemí – a pašije se vracejí do života obce.
1990: Založení společnosti – lidé u zrodu
Na konci roku 1990 vznikla Společnost pro obnovu pašijových her v Hořicích na Šumavě – Pašije.
Impulzem byla polistopadová atmosféra a iniciativa prvního svobodně zvoleného starosty obce Ing. Miroslava Čunáta.
U zrodu stáli také Ing. Karel Fila, Emil Soukup (tehdejší českokrumlovský vikář),
Růžena Hotová a Alena Bublíková, která přivedla k roli prvního Ježíše
Josefa Šugu.
Cílem bylo shromáždit materiály, uspořádat výstavu, navázat kontakty a inspirovat se i v zahraničí.
Přání znovu zahrát pašije znělo tehdy téměř nemožně – divadlo bylo zdemolované, kostýmy i kulisy pryč a bylo potřeba vytvořit nový text (původní německá verze trvala přes pět hodin).
Nový text, hudba a kostýmy
Textové předlohy se sešly dvě: připravil je pan Berka z Českých Budějovic a PhDr. Jindřich Pecka.
Po konzultacích byla vybrána předloha PhDr. Jindřicha Pecky.
Hudbu složil Jaroslav Krček. Důležitou pomocí byly konzultace a materiály od
Mgr. Petra Jelínka, tehdejšího ředitele regionálního muzea v Českém Krumlově.
Petr Jelínek později se slečnou Kohoutkovou vytvořil i pašijové muzeum v Hořicích na Šumavě.
Zásadní posun nastal, když se po přečtení novinového článku přihlásil režisér Antonín Bašta (intendant Jihočeského divadla). Text částečně upravil a na scéně spolupracoval se svým švagrem arch. Antonínem Dvořákem.
Na jaře 1993 nahrála Musica Bohemica pod taktovkou Jaroslava Krčka hudbu pro pašije. Paní Strašrybková navrhla kostýmy a se ženami ze souboru je ušila; materiál se tehdy podařilo výhodně sehnat v píseckém Jitexu.
Nové divadlo v přírodě: lesopark a tři měsíce práce
Pro představení byl vybrán prostor bývalé střelnice v lesoparku, v těsném sousedství původního divadla. Vznikla přírodní scéna, ale předcházelo tomu obrovské úsilí pašijové společnosti i místních obyvatel.
Starosta Čunát byl duší příprav – během tří měsíců se muselo stihnout odvodnění a terénní práce, zabudování lavic (512 míst), výroba palisád, stolů, židlí a kříže, úpravy šaten a hygienického zázemí, přívod vody, kanalizace, posílení elektriky, přístupová komunikace i konstrukce zastřešení hlediště.
Originální zastřešení navrhl Lubomír Pánek, stejně tak scénu do zalesněného svahu.
Součástí úprav byla i rekonstrukce památníku Josefa Johanna Ammanna, kterou finančně podpořila Růžena Hotová.
26. 6. 1993: Premiéra obnovy (100 let a 1 den poté)
Premiéra znovuobnovených pašijí se konala 26. 6. 1993 – přesně 100 let a 1 den po premiéře Ammannových pašijí.
Na náměstí byl instalován pomník „Všem, kdo se o Pašije zasloužili“, který financoval R. Paydl. Následovala slavnostní mše celebrovaná generálním vikářem Dvořákem a otevření výstavy na faře.
V sezóně 1993 bylo odehráno 9 představení za účasti 1 826 diváků. Po úspěchu prvního roku vznikl pevný základ nové tradice. Večerní představení se začala hrát v roce 1999.
Ocenění a uznání (1996–1997)
Ve vyhodnocení soutěže občanských kulturně-společenských aktivit za rok 1996 se Hořické pašijové hry umístily na 1. místě a získaly Cenu za rozvoj místních občanských aktivit (nadace Patria a Místo v srdci).
Ocenění bylo v roce 1997 předáno na Pražském hradě. Hořice se staly prvním vítězem soutěže, do níž bylo zapojeno 149 projektů.
Po roce 1998: změny, nová společnost a spolupráce
Po úmrtí režiséra Antonína Bašty (1998) převzal režii Mgr. Jiří Šesták z Jihočeského divadla. Část zkoušek pak vedl předseda správní rady nadace pan Bublík, který se obětavě staral o technicko-organizační záležitosti až do roku 2003.
V roce 2003 nadace fakticky zanikla.
Po jejím zániku vznikla Společnost pro zachování Hořických pašijových her. Iniciativy se chopil Vítězslav Kučera, který byl zvolen do čela nové společnosti. Tradice pašijí, uváděných každoročně, pokračovala dál.
V roce 2004 byla navázána partnerská spolupráce s pašijovým souborem z dolnobavorské obce Perlesreut.
O Velikonocích 2005 a 2006 byla sehrána zkrácená verze pašijí na pražské Kampě –
pro mnohé účinkující silný zážitek jít procesím přes Karlův most a odehrát Ježíšův příběh před početným publikem.
Tvůrci a účinkující
Tvůrčí tým
Technické a hudební zajištění
Jaromír Vesecký – apoštol
Ladislav Janoš – apoštol
Miroslav Straka – apoštol
Jan Křivohlávek – apoštol
Dana Halešová – Veronika
Jan Winzig – apoštol Petr
Helena Jelínková – chór
Miroslav Veverka – setník
Jaroslava Šíchová – chór
Jaroslav Merunka – apoštol
František Bublík – Annáš
Alena Bublíková – Marie
Daniel Hovorka – setník
Josef Selecký – apoštol Jidáš
Marta Merunková – chór
Pašije dnes
Tradice novodobých pašijí pokračuje i dnes. Společnost má více než sedm desítek členů, kteří se každé jaro setkávají, aby předali tento hluboký příběh dál.
V roce 2026 oslavíme symbolických 33 let novodobých pašijí.
Pro členy a účinkující
Jsi členem pašijové společnosti či hercem? Přihlas se a zjisti, co se děje.
Najdeš zde termíny zkoušek, představení a další interní informace.