Městys Hořice na Šumavě
Hořice na Šumavě se řadí mezi nejstarší sídla na českokrumlovsku. První písemná zmínka je z roku 1272, kdy Hořice s nejbližším okolím byly usedlostí, která patřila pánům z Kosovy Hory. Dalšími majiteli byli Záviš z Falkenštejna a poté Vítek z Krumlova. V roce 1290 král Václav II. potvrdil prodej Hořic cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě. V roce 1375 byly Hořice na Šumavě povýšeny na městečko s rychtářem, konšely a vlastní soudní pravomocí. Dochovaná pergamenová listina z roku 1549 vyšebrodského opata Pavla uděluje Hořicím právo městyse. Více o historii městyse..
Hořické pašijové hry
Vznik tradice pašijových her
Tradice pašijových her sahá až do 13. století, což je úzce spjato s těžkými životními podmínkami poddaného lidu, které byly někdy až nesnesitelné. Náboženství se stává často východiskem z utrpení. Prostý lid spojuje své utrpení s utrpením Krista a věří, že také pro něho nastane vzkříšení, že nastanou lepší časy. Lidé hledají dobro a zlo a snaží se je zobrazit v lidových hrách, které se nesou v náboženském duchu a souvisí s dobou ve které vznikaly. Tato aktivita však během 17. století vlivem neustálých válek pohasla.
Rok 1816 - začátek tradice Hořických pašijových her
První písemné doložení Hořických pašijových her se datuje k roku 1816. Vznik tradice Hořických pašijových her vychází z duchovního cítění prostého lidu Hořic. Jejich autorem byl hořický tkadlec a sběratel Paul Gröllhesl, který se inspiroval známou předlohou německého kapucína Martina (Linia) z Kochemu (1634 - 1712). Za pomoci faráře sepsal text pro pašijové hry s názvem: "Utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista - truchlohra o pěti jednáních s předehrou" a tím fakticky založil novou tradici hořických pašijí. Hru nacvičil a ještě v témž roce sehrál spolu s dalšími hořickými měšťany.
V letech 1816 - 1840 se hrávalo o postních nedělích a velikonočních svátcích v sálech místních hospod a bez kostýmů. Později v 80. letech 19. století hrál pašijová představení místní ochotnický spolek a herci již hráli v kostýmech. Tradice her a jejich stoupající úroveň přispěly k tomu, že pověst o nich pronikla daleko za hranice a stala se podnětem k organizování Pašijí po celé Evropě, Rakouskem počínaje a Španělskem konče.
Rok 1893 - Hořické pašijové hry se stávají pojmem
Z těchto skromných počátků pak vzešly zásluhou českokrumlovského profesora Josefa Johanna Ammanna výpravné velkolepé Pašijové hry, které byly rok poté upraveny proboštem Landsteinerem. Původní Gröllheslův text profesor Ammann přepracoval a vzhledem k tomu, že pocházel z Tyrol, čerpal inspiraci z tehdejších pašijových her v Oberammergau a Brixleggu. Pro svůj záměr získal podporu hořických občanů a také německého spolku Deutscher Böhmerwaldbund, který podporoval rozvoj společenského, hospodářského a kulturního života německy mluvících obyvatel šumavského regionu. Za významného přispění spolku a s pomocí místních občanů byla postavena divadelní budova o kapacitě 1 500 míst a hned rok poté rozšířena na 2 000 míst pro diváky. Na jejím jevišti účinkovalo na 300 osob. Premiéra velkého pašijového představení byla 25. června 1893. Ještě v témž roce zde Hořické pašije zhlédlo na 40 000 diváků.
Hudební složku pašijového představení zajišťovala v začátcích divadla také hornická kapela ze schwarzenberských knížecích dolů v nynější Černé v Pošumaví. Avšak v roce 1912 se kapela již nemohla hořických pašijí účastnit, neboť, jak uvedl ředitel knížecích tuhových dolů, nebylo ze stávajících horníků možné zajistit potřebně velký a kvalitní ansámbl. Tehdy se Josef Taschek, ředitel spolku Deutscher Böhmerwaldbund, obrátil na krumlovského vévodu Adolfa Josefa ze Schwarzenbergu s žádostí na vyslání granátníků Vévodské tělesné stráže k pašijovému divadlu do Hořic na Šumavě. Vyřízení žádosti se ujal dědičný princ Jan Nepomuk II. a gardová kapela byla dle rozkazu zapojena do Hořických pašijových her ještě v sezóně 1912. Kapela schwarzenberských granátníků měla pro pašijové hry velký přínos, neboť byla považována za jeden z nejvyhlášenějším ansámblů v celém regionu. (zdroj: NEUDÖRFL, Martin. Schwarzenberští granátníci a Hořické pašijové hry. In: Schwarzenberská granátnická garda [online článek]. Český Krumlov: Schwarzenberská granátnická garda, z. s., ©2015–2016, Poslední změna článku 21. 07. 2016 12:31. Dostupné z: http://www.krumlovskagarda.cz/pasije/)
Pašijové hry se staly pověstnými po širokém okolí a tak není divu, že v té době navštívili hry významní činitelé, například císařská rodina, kníže Schwarzenberg, vysocí církevní hodnostáři. Na rozdíl od jiných pašijových míst, kde se většinou hrává s několikaletou pauzou, se v Hořicích hrávalo častěji. Jen po dobu 1. a 2. světové války byly hry přerušeny. V roce 1936 se pašijové hry hrály naposledy. V období 2. světové války sloužilo divadlo jako skladiště vojenské výzbroje.
Obnovení pašijových her po 2. světové válce
Po skončení války se nově dosídlení obyvatelé Hořic rozhodli tradici pašijových her obnovit. Podnětem obnovy pašijových her se stala výzva Jaroslava Tomáše Vetešníka. Byly provedeny opravy budovy a pod vedením hořického občana Jaroslava Tomáše Vetešníka a kájovského faráře Jana Václava Straky začali spolu s hořickými obyvateli nacvičovat hru s českým překladem Landsteinerova textu. Již v roce 1947 se v divadle konají první česky hrané Pašijové hry s redukovaným obsahem. V následujícím roce se hrají podruhé, tentokrát již celé. Uvedení her v této době, vlastně poprvé česky, bylo symbolem nástupu české řeči a obyvatel do kraje.
Po Únoru 1948 již nebyl zájem státních a stranických představitelů, aby se hra s náboženskou tématikou nadále uváděla. Hrát se nesmělo a objekt divadla byl využíván jako ovčín, později devastován a v konečné fázi byl demolován stejně jako i objekt nedalekého kostelíka. Tradice pašijí byla odsouzena k zapomenutí a jen občas bylo nenápadně zmíněno, ze se tu pašije hrávaly, a že byly i několikrát zfilmovány. O tato připomenutí se zasloužil zejména místní kronikář p. Šimeček.
Znovuobnovení pašijových her po roce 1989
Založení Společnosti pro obnovu pašijových her v Hořicích na Šumavě - Pašije
V rámci polistopadové euforie, zazněly v duchu pořekadla "o chutnajícím zakazovaném ovoci" připomínky, že by bylo vhodné a slušné zabývat se otázkou pašijí. Díky iniciativě prvního svobodně zvoleného starosty obce Ing. Miroslava Čunáta a řady dalších nadšených lidí, z nichž uveďme alespoň Ing. Karla Filu, Emila Soukupa (tehdejší českokrumlovský vikář) a Růženu Hotovou, vznikla na konci roku 1990 Společnost pro obnovu pašijových her v Hořicích na Šumavě - Pašije. Společnost si kladla za cíl soustředit materiály týkající se pašijí se záměrem uspořádat výstavu, případně navštívit zahraniční představení pašijí a navázat zahraniční styky. Přání členů zahrát si pašije vypadalo jako nesplnitelné. Neměli k jeho provedení nic. Budova byla zdemolována, kostýmy zmizely v neznámu, stejně tak kulisy. A hlavně byl potřeba nový text. Původní verze v němčině trvala něco přes pět hodin.
Nový text, hudba a kostýmy
Textové předlohy se nakonec sešly dvě (pan Berka z Českých Budějovic a PhDr. Jindřich Pecka). Po konzultacích byla vybrána předloha PhDr. Jindřicha Pecky, k níž později složil doprovodnou hudbu skladatel Jaroslav Krček. Významnou pomocí byly konzultace a materiály k pašijovým hrám od Mgr. Petra Jelínka, tehdejšího ředitele regionálního muzea v Českém Krumlově. Petr Jelínek také později ve spolupráci se sl. Kohoutkovou vytvořil pašijové muzeum v Hořicích na Šumavě.
K zásadnímu posunu v přípravě obnovy pašijových her došlo tehdy, když se po přečtení novinového článku společnosti přihlásil režisér Antonín Bašta (toho času intendant Jihočeského divadla). Dokázal svou přirozenou autoritou a laskavostí vytěžit z 60 členného souboru maximum možného. Textovou předlohu PhDr. Jindřicha Pecky částečně upravil, aniž by jí ubral na poetičnosti. V uspořádání scény spolupracoval se svým švagrem arch. Antonínem Dvořákem.
Na jaře roku 1993 nahrála pro pašijové divadlo Musica Bohemica pod taktovkou Jaroslava Krčka jím složenou hudbu. Paní Strašrybková navrhla a se ženami ze souboru ušila kostýmy. Potřebný materiál vybrali s Ing. Čunátem za příznivou cenu v píseckém Jitexu.
Nové prostory pro pašijové divadlo
Pro představení pašijí bylo vybráno místo bývalé střelnice v lesoparku v těsném sousedství bývalé budovy pašijového divadla. Vznikla zde malebná přírodní scéna, tomu ale předcházelo velké úsilí a obětavost lidí z pašijové společnosti a z řad hořických občanů. Starosta Čunát byl duší příprav, v jejichž rámci se muselo vše stihnout ve třech měsících: terénní práce (včetně odvodnění), zabudování lavic (512 míst), výroba jevištních palisád, stolů, židlí a kříže na jeviště, stavební úpravy šaten a hygienické zařízení, přívod vody, kanalizace, posílení elektrické přípojky, přístupová komunikace a především také konstrukce pro zastřešení hlediště a scéna. Originální zastřešení hlediště bylo navrženo Lubomírem Pánkem, stejně tak scéna situovaná do zalesněného svahu. V rámci úprav byla provedena rekonstrukce památníku J. J. Amanna, kterou finančně zaštítila paní Růžena Hotová.
Premiéra znovuobnovených Hořických pašijí
V den termínu premiéry 26. 6. 1993 (přesně 100 let a 1 den po premiéře Ammannových pašijí) byl na náměstí instalován pomník "Všem, kdo se o Pašije zasloužili", který financoval R. Paydl. Následovala slavnostní mše celebrovaná generálním vikářem Dvořákem, po ní byla slavnostně otevřena výstava na faře. Odpoledne se konalo slavnostní prémiové představení Pašijí, které bylo úspěšné a doznalo značného ohlasu jak na místě, tak i v médiích. Řada diváků byla představením dojata. V sezóně 1993 bylo odehráno celkem 9 představení za účasti 1 826 diváků. Po prvním úspěšném roce v souboru pašijových her zavládla družná atmosféra a ze skromných podmínek tak vznikl základ nové tradice. Večerní představení se začala hrát v roce 1999.
Ocenění znovuobnovených Hořických pašijových her
Ve vyhodnocení soutěže občanských kulturně-společenských aktivit za rok 1996 se Hořické pašijové hry umístily na 1. místě a byly oceněny Cenou za rozvoj místních občanských aktivit nadací Patria a Místo v srdci. Ocenění bylo v roce 1997 předáno na Pražském hradě. Hořice a jejich pašijové hry se tak staly prvním vítězem soutěže, které se zúčastnilo 149 projektů lidí, kteří konkrétními činy vyjadřují svůj vztah k místu, kde žijí.
Zánik nadace a vznik nové Společnosti pro zachování Hořických pašijových her
Po úmrtí režiséra Antonína Bašty v roce 1998 se ujal režie herec Jihočeského divadla Mgr. Jiří Šesták. Ten se však pro své vytížení již nemohl tolik věnovat zkouškám. Často tak vedl zkoušky předseda správní rady nadace pan Bublík, jehož zásluhy nelze nevzpomenout, neboť se obětavě zhostil technicko-organizačních záležitostí. Plnil je plných 10 let až do roku 2003, kdy se vzdal členství ve správní radě nadace a odstoupil z funkce jejího předsedy. V roce 2003 nadace fakticky zanikla.
Po zániku Nadace zazněly spontánně hlasy pro zachování tradice pašijových her. Iniciativy se chopil Vítězslav Kučera a svolal schůzku souboru. Ustanovena byla Společnost pro zachování Hořických pašijových her a do jejího čela byl zvolen Vítězslav Kučera. Společnost navázala na činnost nadace a v tradici pašijových her, které byly uváděny každý rok, pokračovala dále.
V roce 2004 byla navázána partnerská spolupráce s pašijovým souborem z dolnobavorské obce Perlesreut.
O velikonocích 2005 a 2006 byla sehrána zkrácená verze pašijí na pražské Kampě. Pro mnohé z účinkujících to byl nezapomenutelný dojem jít procesím přes Karlův most a poté před zraky nespočetných diváků odehrát Ježíšův příběh.
